Zlatá horečka část 1.: Skagway a Dyea

Vydali jsme se po stopách zlatokopů. V době zlaté horečky na Yukonu a Klondike sem stejnou cestou jako my, plavbou podél pobřeží přijížděly tisíce nadšenců doufajících v rychlé zbohatnutí. Oni pluli cestou delší ze San Francisco nebo Seattle, ale cíl byl tentýž do Skagway nebo Dyea (dvě přístavní místa vzdálená od sebe asi 20 km). To bylo v letech 1897-98, kdy byl největší boom.

Opouštíme Juneau směr Skagway

Rovnání aut na trajektu, Evča soucítila s mladou blondýnkou, která ve snaze zaparkovat nabořila druhý vůz, přes všechnu asistenci 3 zamestnanců trajektu :-)

Odjízdíme za soumraku asi v 21:30, světlo však bylo do půlnoci, pak do 3h šero a pak začlo svítat.

Za úsvitu v 4:30 ráno přijíždíme do Skagway

V kostce o zlaté horečce, s fakty se naše romantické představy rozplynuly:
Cesta každého zlatokopa začínala v jedné ze dvou indiánských vesniček, kam mohli po moři připlout lodě s nákladem a odkud vedla indiánská stezka přes hory k jezerům. Od jezer se pak dalo po řece Yukon z jezer vytékající splout až k zlatonosným oblastem.  Je důležité si tady uvědomit jedno: tisíce lidí v Seatle, San Franciscu a jinde ve světě, prodali domy a všechen majetek, nakoupili povinnou tunu zásob na přežití zimy svépomocí a vydali se lodí na Klondike, protože kdosi řekl, že tam našel v potoce zlaté valouny. Většina jich dorazila koncem léta, cca 3 měsíce jim trvalo nanosit zásoby přes hory k Benetovu jezeru, tam ve stanech v horách přezimovali a na jaře, když rozmrzla jezera a řeka Yukon si postavili vory a spluli do Dawson City. Ne všichni byli zdatní cestovatelé, někteří neuměli sbalit tábor, vzít jen to potřebné nebo přežít v primitivních podmínkách. Někteří nepřežili cestu přes hory, zemřeli zimou, vyčerpáním nebo pod lavinou, jiní pomřeli v kempových městečkách v horách - stan na stanu tu zimovalo přes 10 000 lidí! - tyfus, hladomor, zima. Někteří se utopili při plavbě po Yukonu nebo tam minimálně utopili všechny zásoby, které 3 měsíce nosili na zádech přes horské hřebeny. A většina těch co dorazila ve zdraví a se všemi zásobami na místě zjistila, že zlatonosná pole jsou dávno rozebrána místními. Někteří prodali zásoby a vrátili se zpět, jiní se neměli kam vrátit a tak začli pracovat pro ty, na které se dostalo, jiní se vydali dál po řece na sever a našli zlato nebo smrt nebo oboje na Aljašce, přes kterou Yukon se zlatonosnými přítoky pokračuje.

Naše první cesta vedla autem do Dyea - dnešního města duchů. Většina zlatokopů mířila do Dyea, protože stezka přes hory odtud byla kratší. Nicméně přístav byl v deltě řeky, tedy tu je mělko a lodě kotvili daleko od města a vše se splavovalo na malých loďkách, než se postavilo velké molo (4km dlouhé), zásoby se vykládali na pláž a bylo třeba je odnosit, než přijde příliv :-) Navíc stezka přes hory tzv. Chilkoot trail, byla užší, krom saní se psů tu nic neprojelo - žádní koně nebo osly, vše museli lidé odtahat na zádech a hrozilo tu větší lavinové nebezpečí než na druhé stezce ze Skagway. Když tu lavina zabila asi 62 lidí, hlavní vlna zlatokopů se přesunula do Skagway a Dyea upadla pomalu v zapomnění. Z indiánské vesničky tu přes noc vyrostlo město, kudy proudili tisíce lidí, se stálými obyvateli kolem 8 tisíc a pak se z toho stejného místa stalo město duchů. Lidi si rozebrali domky a odstěhovali se pryč, indiáni se již nevrátili a zbytek města pohltila měnící se delta řeky a les.  Celý převrat trval méně než 5 let, v roce 1903 tu žili 3 lidi!

Pohled na Dyea z dálky, tady, kde se snoubí reka s oceánem v udolí mezi horami bylo dřív město Dyea

Tam kde teď vidíte les, byly ulice, domy, město o 8 tisících stálých obyvatel + kempy a přechodná bydliště a skladiště těch, kteří mířili na Klondike

Kájik nám dělal průvodce, právě stojí na jedné z dřívějších hlavních ulic města!

Zde dobová fotka, jak to tehdy vypadlo tam, kde nyní Karel stojí mezi stromy v lese :-)

Tady bylo dřív hlavní skladiště zásob pro ty, kteří mířili na sever a postupně to nosili přes hory.

Dobová fotka, jak to stejné místo vypadlo v době zlaté horečky

Další dobová fotka stejné budovy

poslední zůstatky dřívějšího osídlení

poslední zůstatky dřívějšího osídlení

Molo postavené pro vykládání a kotvení lodí, nebylo dostavěno, zlatá horečka upadla dříve, než bylo dílo dokončeno. Dlouhé bylo kolem 4km.

Toto se z mola zachovalo do dnesních dnů, je to jeho konec, který byl dřív ve vodě, dnes sotva dojde k hladine moře - tak mocně se posunula delta kupředu.

Starý hrbitov je nejlépe dochovaným důkazem existence města.

Jsou tu hroby nejen místních ale i desítky hrobů těch, kteří zustali pod lavinou a ukončili zde svoji cestu za zlatem, některé se ani nepodarilo identifikovat, nikdo je neznal. Je tu řada bezejmenných hrobů nebo hrobů jen tak označených, jak si byli lidi známi (např. John ze Seattle). Nikdo neví, kolik lidí tu vlastně našlo poslední odpočinek.

Takhle rušné místo to bylo!

Opouštíme ospalé místo v zapomnění a míříme do Skagway, město v plném lesku, město, které vyhrálo to soupeření s Dyea. Skagway má lepší přístup z moře, hlubší přístav a lodě mohly blíž. Také stezka přes hory tzv. White Pass trail byla z hlediska lavin bezpečnější a také širší, lidé si tam brali na pomoc koně. Ale Jack London tuhle stezku nazval stezkou mrtvých koní, cesta se totiž dále od města zužovala a stávala se pro zvířata naložená nákladem téměř neschůdná, navíc lidé ve snaze přenést maximum zásob v co nejkratším čase často naložili zvířetí málo jeho vlastní potravy, aby se vešlo víc nákladu. Když vyhladovělí a udření koně padli vyčerpáním servali z nich sedlo a zásoby a ti ušlechtilejší koně zastřelili, aby se dlouho netrápili, a šli si do přístavu koupit další. Skagway při životě také udržela železnice, která se přes White Pass začla budovat v době zlaté horečky ale když ji zprovoznili, byla většina zlatokopů již na klondike. Přesto přístav propojený s vnitrozemím železnicí se stal významnou dopravní a obchodní křižovatkou a tak sice v menším rozsahu než za zlaté horečky, přežil v plném lesku do dnešních dnů.

Současný přístav ve Skagway

Parní mašinka, která dříve jezdila přes White pass běžně, jezdí dnes už jen pro turisty

Nejfotografovanější dům ve Skagway. Fasáda je udělaná z klacků.

Rekonstrukce dobového Saloonu - byly jich tu desítky

Fréza na sníh.

Co se týče památek na fotkách, uvědomte si prosím, že veškeré historické budovy a jiné památky jsou něco málo přes 100 let staré, tedy asi jako obecní dům v Praze :-) Je těžké si představit, že by u nás někdo prohlásil za historickou památku louku s pár zrezlejma rozšlapanejma hrncema a prknama ze 100 let starého baráku. Tady je to ale tahák a na člověka dýchne duch minulosti :-)